anjel

2. prosince 2006 v 19:26 |  x_pribehy a poviedky_x
Desetileté Aničce se zabila před měsícem starší sestra při autonehodě. Aničku to hodně vzalo, neboť Martina se o ní starala moc dobře. Byly to velké kamarádky, se vším si pomáhaly i přes věkový rozdíl 4 let…

Sněhové vločky tiše dopadají na okenní římsu. Malá Anička nepřítomně kouká z okna na hvězdy. ,,Která z nich je asi Martinka?" klade si tutéž otázku každý večer a každý večer také usíná s velkým pláčem. Vždycky jí přijde uklidnit maminka a vypráví jí pohádku o andělíčkovi Petronelkovi, toho má Anička moc ráda…

Dneska jí maminka vyprávěla, jak Petronel pomáhá Martince v nebíčku. Anička usnula…

,,Kde to jsem?" diví se Anička, když se najednou ocitne v bílé chodbě s velkými vraty na konci. Zaklepe. Nikdo se neozývá, přesto však vstoupí dovnitř. To co spatří, ji doslova vyrazí dech. Vypadá to jako ráj… všude květiny, andílci, a lidé, milí lidé. ,,Ahoj Aničko," zaklepe jí nějaký andílek na rameno. ,,Jejda," lekla se. ,,Jak se jmenuješ a odkud víš, jak se jmenuju já?" ptá se Anička trošku vyděšeně. ,,Já jsem Petronel." ,,Jůůůů," tak krásné, když Anička vždycky vykulí ta svá modrá očka, když je šťastná. Pojď se mnou, něco ti ukážu…. Chytí ji za ručičku a vede ji tím rájem. Anička je z toho všeho mimo, nikdy nic takového neviděla. Není to stres, hluk, škodolibost, zlost, smog atd. co zná z domova. Všude kolem čistota, bělost, květiny, nebeská vůně a samí hodní lidé… A těch andělů co je tady! To je paráda! Projdou kolem skupinky malých andílků, kteří si vesele prozpěvují. Dojdou až k malému potůčku. ,,To není možné! Martinko, jsi to ty????" zavolá a rozběhne se k postavě, která z potůčku nabírá živou vodu. ,,Aničko! Sestřičko moje!!" Martinka obejme Aničku. Obě pláčou….. ,,Tak se nám všem po tobě stýská, proč jsi nás opustila?" Anička je zmatená, ale šťastná. ,,Aničko, tak už to na světě bývá, že lidé se rodí a umírají, každý někdy zemře i ty, ale kdy každý z nás opustí lidský svět navždy, o tom rozhoduje Bůh." ,,A nemohla bych tu s tebou už zůstat, Martinko?" ,,To nejde, Aničko, přece bys neopustila maminku a tatínka, byli by moc smutní, spolu se tu zase setkáme, až přijde čas… Teď se vrať zpátky a užívej si každého dne, protože každý nový den může být tvůj poslední. A už se prosím kvůli mně tak netrap, usmívej se. Já se tu mám báječně a kdykoliv se mi chce, můžu se na vás podívej, mám tě moc ráda.." ,,Já tebe taky, Martinko," objaly se a Martinka zmizela v dáli.

Ráno se vzbudí, zmateně se rozhlíží kolem sebe. Byla to pravda nebo jen sen? Na polštáři objevila pírko z andělských křídel…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.