snehove vlocky

3. prosince 2006 v 13:15 |  x_pribehy a poviedky_x
Čekám na zastávce až mi pojede autobus. Stojím tu asi pět minut, ale je to jako věčnost, protože je hrozná zima. Všude je plno sněhu a další líně padá z kupy šedých mraků, které nehybně zejí na obloze. Ve snaze zbavit se dotěrných vloček za krkem, zachumlám se ještě víc do své šály a ptám se proč jsme se museli přestěhovat do zrovna do takové díry. Už od léta, kdy jsme se přistěhovali se mi tu nelíbí. Dům máme sice krásný, ale nikoho tu neznám a ta dotěrná sousedka od vedle mi někdy začíná lézt krkem. Je to ta správná dcera svých rodičů s vybraným chováním a vzhledem, proto neustále od mamky poslouchám, že to je kamarádka přesně pro mě. Z mých úvah mě vytrhl přijíždějící autobus. Konečně. Sednu na první volné sedadlo a koukám z okna.

"Proč se mračíme?", slyším jakoby někde z velké dálky. Tahle věta mě vytrhla z tupého zírání na ubíhající krajinu, ale než stačím odpovědět, posadí se vedle mě nějaký úplně cizí kluk. V domnění, že jsem ho neslyšela mi otázku zopakuje a tak mu odvětím: "Mračíme se, protože se svět mračí na nás". Tahle strohá věta ho očividně neodradila a tak pokračoval dál v hovoru. Tenhle kluk nevypadá zle a tak se s ním dám do řeči. Dozvěděla jsem se že bydlí tři bloky ode mě a že toho máme hodně společného. Vystupoval dřív než já, ale vzal si moje číslo s tím, že se určitě ozve.

"ZA DESET MINUT JSEM U TEBE, ZATIM PA,MILUJU TE.", čtu na displeji svého mobilu. Páni, už je to rok. Nechce se tomu ani věřit. Přesně před rokem jsme se potkali. Zadívám se skrz okno na padající vločky sněhu a vidím to jako včera, když jsem mrzla na zastávce a pak potkala Toma v autobuse. Zvonek. Seběhnu dolů abych otevřela. Tom mě přivítá polibkem a daruje mi červenou růži. Máme sice roční výročí, ale přišel jen na skok, protože musí pomáhat v rodinném obchodě. Dohodli jsme se, že si v sobotu všechno vynahradíme. Musí už jít, tak mi věnuje polibek na rozloučenou a vydá se přes cestu ke kilometr vzdálenému obchodu. Naposledy se otočí, aby mi zamával, ale v tu samou chvíli se ze zatáčky vyřítí auto. Můj výkřik přehlušil skřípot brzd a já sleduju jak Tom leží bezvládně na cestě. Z okolních domů začínají přibíhat lidé. Nemůžu se hnout, ale ještě předtím než se zhroutím zaslechnu, jak někdo říká: "Už je pozdě...".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lili Lili | 29. května 2007 v 20:18 | Reagovat

Pěkný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.